A Emi Emi7 A 1. Nás bylo sedm romantiků netušících, že se všechno mění, Emi Emi7 A a stačilo pár okamžiků, patnáct let, to vlastně tolik není, F#mi C#mi Hmi D E7 však sotva pátek odhoukaj', to pomyšlení každýho z nás svádí: A Emi Emi7 A svý tělo sádlem obalený napasovat do maskáčů z mládí. 2. Léta kráse nepřidaj' a nevyléčí naše ztuhlý klouby, jen v uších pořád zvoní blues, co na mýtinách jazzman vítr troubí, zas jdeme známým údolím, tak jako v čase naší zašlý slávy, a slova městem neředěná snášejí se do vyrezlý trávy. 3. Pak čaj s příchutí jehličí a cigaretu zapalovat třískou, a kytaru vzít do klína a zpívat si tu píseň, kdysi blízkou, text není žádnej Kainar, dávno víme, že je vlastně hloupá, tak proč nám slzí oči, není přece vítr a kouř vzhůru stoupá. 4. A je tu konec víkendu a všechno jako v obráceným filmu, každej si schová do kapsy ten žhavej uhlík, kterej ještě zbyl mu, [: ten uhlík, to je jistota, že všední dny člověka neumoří, čas od času se podívá a řekne: je to dobrý, ještě hoří ... :]